J E Z E V C O V I N Y

Ranský (nejen) občasník

 

                                                  

Jezevcovy zážitky

Díl 1.

KALHOTY

Lukáš...

<18.05.2006> Je to už historka poměrně letitá a mezi Ranskými lítači známá, protože všem „nováčkům“ ji někteří dobráci rádi převyprávějí, pochopitelně s vlastní úpravou. Tak tedy asi před pěti lety, někdy v létě, mi to nedalo a po uchycení v termice nad Ranou a vytočení pod základnu mi připadalo vhodné abych to někam pustil na přelet. Už zřejmě trochu přehřátý letní vzduch a „variábl“ nic moc nesliboval ale pár „květáčků“ nad Středohořím rozhodlo. Při hře na „kočku a myš“, kdy já byl kočka a „květáčky“ myši které téměř vždy dokázaly zmizet těsně přede mnou, se mi povedlo během dvou hodin procourat Středohoří kolem Milešovky a nakonec při snaze vrátit se na Ranou „vyhnívat“ poblíž jedné z četných hradních zřícenin mezi Libčevsí a Lovosicemi. Zalesněný vršek se skalisky přes veškerou snahu odmítal „termicky spolupracovat“ a tak mi nezbylo, než využít výšku k dokluzu nad vesnici kde „to“ možná bude, nebo přistanu, podle rčení „buď dostane kráva nažrat, nebo chcípne“. Na dohled od výše položeného konce vsi jsem zpozorněl. U jedné z vilek měli bazén a hlavně několik slečen oděných jen do své kůže. Nezapírám, termika mě přestala zajímat a já se vydal směr bazén, povzbuzen stále zřetelnějšími detaily a máváním slečen. Člověk míní, život mění. Čokoládově snědá a zřejmě žhavá těla svým máváním asi způsobila „urvání“ termické „bubliny“ a řeknu vám, bylo to tedy „bydlo“. Házelo to se mnou fest, testosteron byl rázem na nule a sympatické podrobnosti u bazénu mizely v hloubce. V mé mysli probíhal dramatický souboj lítosti nad vzdalujícím se rájem dole a radosti jak „fofruju“ nahoru. Jak tak koukám pod sebe, všimnu si, že ve stoupáku nejsem sám, asi o dvěstě metrů níž točily modré kalhoty. Pasem dolů a s rozevlátými nohavicemi na mne nadšeně mávaly skoro jak ty slečny. Týýýýjóóó to je stoupák že to někomu urvalo prádlo zešnůry. Už jsem se těšil, jak to budu líčit večer ve Skleníku na „poletovém rozboru“. To ale ještě nemělo být všechno.Po několika vteřinách jsem zprvu více méně periferně zahlédl další kus „prádla“ tentokrát jak vedle mne stoupá rychleji než já. Mělo to světle zelenou barvu s širokým bílý pruhem a logem „Pegas paragliding“. Do té doby jsem opravdu netušil, jak dobře umí točit termiku ochranný vak na padák. Můj. Moje pocity se tak ve zlomku vteřiny dostaly do další krajní polohy, protože mi došlo, že i „veselé“ kalhoty jsou moje a že spolu s těmito věcmi byla na „palubě“ ještě košile se všemi doklady. Jen pro vysvětlení, letěl jsem v ústroji typu „Lukáš“, tedy šortky a tričko, věci pro „oblečení mezi lidi“ vozím v takovém případě v sedačce. Ta se během divokého termického „bigbítu“ rozepnula a věci vypadly. Košile ale nikde vidět nebyla, což mohlo znamenat že je buď někde na zemi, nebo ještě v sedačce. Nastaly dlouhé minuty trýznivé nejistoty než se mi podařilo „sešroubavat“ dolů a přistát na loučce u rybníka. Košile si hověla zapadlá v nejzazším místě sedačky a moje úleva byla obrovská, přesto že v kalhotách odletěla i pětistovka. Co je to ale proti ztrátě dokladů. Při balení křídla se dostavila obvyklá delegace místních kluků a děvčat, nicméně místo obvyklého dotazu „jak se to tu jmenuje a kdeje hospoda“slyšeli: „neviděli jste letět kalhoty?“ Zatvářili se nějak nejistě a se slovy „už musíme domů“ vyklidili urychleně prostor. S batohem na hřbetě jsem se vydal k vesnici abych se po kalhotách podíval, ale svoz byl tentokrát rychlý a já toho měl už dost. Zážitky tohoto typu si většinou nechávám pro sebe, jenže „svozař“ v hospodě vykecal, že mě našel chodit po vesnici a vyptávat se lidí na kalhoty. Tak to ze mne nakonec dostali. Já vím, asi vám vrtá hlavou proč mne nenapadlo navštívit zmiňované nedaleké krasavice. Tak si představte, že tam přijdu, zazvoním a řeknu: ahoj, já jsem ten idiot, co tu NEpřistál......

 

 

 

 



jezevcoviny11@centrum.cz                                                 

Stránkosprávce